Obec Dolní Domaslavice

Napište nám Napište nám   Mapa webu Mapa webu   RSS RSS  

Erb Dolní Domaslavice

Hledání a počasí

 

Neděle 17.12.

Počasí

4 °C

-4 °C

Pondělí 18.12.

Počasí

2 °C

-5 °C

Historie školy - válečná léta

 

Vzpomínka učitele Aloise Gibaly na školu za okupace


Rolnická usedlost Adolfa Haroka v části obce která

nebyla okupována Polskem.Zde byla za protektorátu

česká obecná škola

V třicátém osmém roce, jak je všeobecně v našem kraji známo, fašistická bekovská klika polské vlády společně s hitlerovským fašismem zabírala pohraniční oblasti naší republiky. Za oběť padla část těšínského Slezska. Do záboru se dostala také naše obec Dolní Domaslavice. Byly to sychravé podzimní dny, které s tragickými politickými událostmi vnášely tím větší smutek do srdcí místního obyvatelstva. Příslušníci polské armády došli v prvém sledu až k polní cestě v osadě Kocurovicích, která hraničila s Pazdernou a Horními Domaslavicemi. Zábor měl postihnout celý těšínský okres. V dalších dnech se však Poláci stáhli na hraniční čáru na řeku Lucinu, kde setrvali až do válečného konfliktu s Německem. Stalo se tak 7. 11. 1938 po akci delimitační komise vedené generálem Hrabčíkem. Toho dne prošel vrácenou částí obce mohutný průvod lidu, aby tak protestoval proti obsazení našeho území. Místní obecná škola se tedy ocitla v okupované oblasti a děti ve zbývající části obce, tzv. Protektorátu, neměly kam chodit do školy. I rodiče okupované oblasti odmítali posílat své děti do polské školy, později do německé po záboru německými fašisty. Tehdejší starosta Rudolf Konečný získal pro českou školu místnosti menší zemědělské usedlosti, která stála na návrší svahu nad řekou Lucinou proti kostelu, tedy v blízkosti tehdejší hranice, aby i děti ze zabrané oblasti mohly se učit ve svém mateřském jazyce. Majitel usedlosti Adolf Harok přidělil škole jižní část obytné budovy se dvěma místnostmi. Jedna menší sloužila jako kabinet, druhá ne příliš velká jako třída. Popisné číslo budovy 197. Po celou dobu války se učilo ve dvou třídách, první třídu navštěvovaly děti prvního až třetího postupného ročníku a druhou třídu děti čtvrtého až osmého ročníku. První třídu učil řídící Karel Tyrlík a já třídu druhou. Průměrný počet žáků po celou válku byl kolem 35 dětí. Vyučovalo se střídavě po týdnech dopoledne a odpoledne.

 

Vzpomínám si na první školní inspekci. Funkci okresního školního inspektora vykonával tehdy starší pan Antonín Hrozek, který měl již krátce před důchodem. Když jsme hovořili o situaci a o školním prostředí, které nebylo záviděníhodné – stará budova, malá místnost pro třídu, dlouhé lavice pro 4 žáky sedící vedle sebe, malá okna a masivní zdi – školní inspektor přes tyto negativní jevy vyzvedl polohu budovy a hovořil: „Jste blízko hranice, máte stále s dětmi na očích území, které nám patří. Děti ze zabraného území jsou v neustálém styku s vašimi dětmi, s českou školou a tak máte příležitost posilovat národní vědomí děti okupované oblasti a jejich prostřednictvím i jejich rodičů“. Slova inspektora Antonína Hrozka byla srdečná a povzbudivá do školní práce v tomto zapadlém koutku frýdeckého okresu. Dětem bylo zapotřebí dát vedle učebnic dobrou českou knihu. Místní obecní knihovna však zůstala v budově okupované školy, kterou polský řídící zamkl a dětem i občanům znepřístupnil. Po vypuknutí války mezi Německem a Polskem přecházely místní hranici v obci jednotky fašistického Wehrmachtu a pochodovaly směrem k Těšínu. Využili jsme s občany Janem Holkem a Emilem Červenkou místního klidu (krátkého bezvládí) a vydali se s drabiňákem s Adolfem Harokem ke školní budově keZem. usedlost A.Haroka kostelu, knihy naložili do beden, převezli do naší obce a otevřeli knihovnu pro radost dětem i dospělým. Na pěknou spolupráci v duchu jakýchsi Raisových zapadlých vlastenců nemohu zapomenout na mladého Evžena Erbena, který nastoupil na delší dobu do školy za onemocněného řídícího. Otevřeli jsme loutkovou scénu, pro niž loutky opatřil jsem si již předem v Praze. Tak ve škole každou neděli rozvíjel před očima dětí i dospělých děj českých pohádek vtipný Kašpárek, jemuž zlo a násilí, bludy a klad, přiléhající dobře na tehdejší válečnou dobu, pomáhal zvracet silný český Honza. Vedle loutkové scény podařilo se nám při místní škole zřídit divadelní ochotnický kroužek z mladých místních nadšenců. Divadelní představení pro místní občany i širší okolí se konala v hostinci Berty Mokryšové v osadě Kocurovicích. Tak se dostávaly na scénu divadelní hry Al. Jiráska, Tyla a dalších autorů českého klasického dramatu, které posilovaly myšlenku jednoty národa a v nitru českých lidí rostl odpor vůči okupaci a touha po svobodě. Přídělové hospodaření s potravinami dosti silně působilo na početnější dělnické rodiny v obci. I ve škole jsme měli děti, které z důvodu sociálně slabého rodinného prostředí musely sloužit u místních sedláků, kde se jim přece jenom dostávalo většího kusu chleba. V období vánočním každého roku Matice Slezská, která přesídlila z Opavy do Prahy, posílala na školu větší množství různých svršků obleků, prádla a obuvi, takže byly poděleny nejen školní děti, ale také děti předškolního věku. Při této příležitosti je nutno připomenout pěkného činu místního obchodníka Vladimíra Koloničného. Tento občan i po záboru zůstal ze svým obchůdkem za řekou Lucinou v okupované oblasti v budově sedláka Františka Lenerta. Každého roku o vánocích daroval pro školní práci různé věci, takže bylo pro práci s dětmi dostatek papíru, sešitů, tužek, per a jiných potřeb. I po válce zakoupil nové měšťanské škole nákladnou trojrozměrnou pomůcku pro výuku anatomie člověka v přírodopise. Děti ze záboru mívaly často těžkosti s německými financi, kteří je neradi pouštěli do české školy. Proto někteří žáci chodívali tajně přes brody říčky, aby ušli jejich pozornosti. Po dalších potížích se mnohé děti nastěhovaly do Protektorátu ke známým a příbuzným, aby mohly chodit do české školy. Stejné potíže měli i občané, kteří vlastnili některá políčka za řekou Lucinou, zejména v počátcích okupace, kdy hraniční oblast střežili i polští financi. Často jim Němci jejich práci ztrpčovali vyhrůžkami, že převádějí zběhy do Polska. Zvláště jeden z německých financů byl pověstný honbou za židovskými uprchlíky.

 


Fotokopie barevného letáku vylepeného polskými okupanty na oknech

školy u kostela.

  Jako učitel si vzpomínám na příhodu, která pro mne mohla skončit nedobře: Byl podzimní sychravý den. Padla mlha a hustě mžilo. Počasí dost nepříjemné k procházce ze školy do bytu, který se nacházel v domku kousek pro školou u říčky Luciny. Oděn v šedý plášť, rozběhl jsem se z kopce, vběhl do domku a do prostě vybavené světničky. Vzápětí se však rozlítly dveře a dovnitř vstoupil neznámý muž v holínkách, černých rajtkách a v civilním kabátě: „Kde máte kufr?“ striktně a s rozpálenou tváří zaútočil na mne. V prvním okamžiku jsem nevěděl, oč jde. „Co si přejete?“ tázal jsem se ho klidně česky ale v dalších okamžicích jsem si uvědomil, že jde o německého finance, který v každém člověku jdoucím podél hranice vidí židovskou oběť. „Jste Žid, kde máte kufr!“ opakoval ještě ohnivěji, vědom si, že lapil Žida. Toče divoce hlavou po světnici, hledal to, po čem tolik toužil – zlato. Vysvětloval jsem mu: „Jsem učitel a bydlím zde.“ Jako pomatenec nedal pokoj a stále na mne doléhal již známými větami: „Jste Žid, kde máte kufr?“ Touto dotěrností mne trochu připravil o klid, poněkud jsem se vzrušil a řekl: „Kdo jste? Ukažte mi legitimaci!“ „Ano – “ odpověděl a vytáhl na mne pistoli s dovětkem – „Tady je!“ Instinktivně jsem uchopil ruku, v níž držel pistoli – na siláka moc nevypadal – a řekl jsem mu: „Jděte ven!“ Stal se div! Poslechl a vyšel se mnou na chodbu, kdes stála paní domácí J. Nogolová. Před ní jsem znovu opakoval, že jsem učitel, a že zde také bydlím. Jakoby souhlasu domácí porozuměl, významně se na mne podíval a schoval pistoli. Něco nesrozumitelného zabručel, srazil podpatky a rychle odešel. Chvíli jsme se s paní domácí na sebe dívali, nevědouce, co říci. Vydechl jsme zhluboka s poznámkou „Pakáž německá!“ „Vběhl mně do kuchyně“ vypravuje nato bytná „a křičel – Wo ist Jude .“ „Já jsem mu nerozuměla a ukázala jsem na váš byt, aby se s vámi domluvil.“ A takovýmto mylným dorozuměním mezi nimi oběma začala celá ta komedie, která měla ještě dozvuky, ale skončila vítězně v můj prospěch – lidé už víc tohoto finance podél hranic nespatřili.

 

  Tak ubíhaly dny a zdlouhavé týdny, v nichž se nám v myšlenkách rodily chvilky optimismu v konečnou porážku fašistického Německa. Radosti a dobrou náladou nalévala se naše srdce, když byla ve vesnici od východní strany živě slyšet kanonáda děl – to sovětská vojska hnala fašisty od výchozích pozic. Čtvrtého května 1945 do naší obce přicházely předsunuté hlídky Rudoarmejců, za nimi pluky, kolony … a s nimi pole i háje rozezvučely se jarním zpěvem ptactva a lid jásal, těšíce se ze znovu nabyté svobody. Devátého května na prostranství u národního výboru vzdal lid naší obce hold Sovětské armádě i příslušníkům jednotek plukovníka Ludvíka Svobody. Malá školička v zemědělské usedlosti zapadla do historie obce. Budova náhradní školy u kostela se rozezvučela smíchem dětských srdcí a znovu českou řečí.

 

© Obec Dolní Domaslavice  |  Tvorba www - Web & Media a.s.